(6. října 1289, Praha – 4. srpna 1306, Olomouc): 5. král český 1305-1306
Syn českého krále Václava II. a jeho první ženy Guty Habsburské.
Podle středověkých kronikářů mladík chytrý, inteligentní, schopný, pohledný, ovšem nevybouřený, který si rád užíval alkoholu a žen. Svým šlechtickým kumpánům prý v alkoholovém podroušení rozdával královské hrady.
Po otci zdědil nejen českou korunu, ale též královskou korunu polskou a získal i tu uherskou. V roce 1298 byl totiž zasnouben s princeznou Alžbětou, dcerou posledního arpádovskou krále Andráse III.
Jejich zasnoubení bylo nakonec zrušeno a Václav pojal roku 1305 za ženu Violu Těšínskou z vedlejší větší slezských Piastovců.
V té době se česká nadvláda v Polsku i Uhersku začala hroutit.
V Polsku vypuklo povstání, v jehož čele stál Władyslaw Łokietek, příslušník od moci odstaveného piastovského rodu. Poté, co Łokietkowa vojska dobyla českou posádkou obývaný hrad Wawel v Krakově, rozhodl se král revoluci osobně vojenský potlačit.
Jeho konvoj vyrazil z Prahy po 5. červenci 1306. Co ale dělal před tím?
Např. 13. ledna daroval porosty před lesem řečeným Chlum u Olomouce Unikovi z Majetína a 2. července vydal v Praze listinu, kterou daroval městu Olomouci „porosty řečené Horka vedle polí holických a markrabský les (dnes les Království u Hugova) s tím, aby měšťané porosty vyklučili a založili ves Aw (Niva, Dědina).
V Olomouci, kam panovník svolal zemskou hotovost, s níž měl vyrazit na Krakov, se usídlil v areálu knížecí hradu na Václavském návrší. Konkrétně v domě kapitulního děkana Budislava, kde byl jeho hostitelem olomoucký purkrabí Diviš ze Šternberka.
O událostech osudového čtvrtku 4. srpna 1306 píše Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice následující:
„Když totiž byl v letní době pro ochlazení pouze sám na paláci, oděn jen v košili a plášť. Kdosi, kdo naprosto nesmí být pokládán za člověka, nýbrž spíše za společníka satanova, původce zločinu, nepřítel proti přírodě, sedlina a puch vší špatnosti, přistoupil k mladíkovi, který nikterak netušil úklady, a maje vhodnou příležitost, zranil ho třemi smrtelnými ranami a utekl. Divíme se však všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaké slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap.“
O jménu vraha panují silné pochybnosti a už vůbec velmi nejisté, kdo si jeho služby objednal. Mezi nejvíce podezřelými jsou česká šlechta a především Władyslaw Łokietek, kteří z vraždy nejvíce profitovali.
Tělo krále bylo bez okázalostí pochováno v olomoucké katedrále sv. Václava, kde zůstalo deset let, až do podzimu 1326, kdy se rozhodla jeho sestra Eliška Přemyslovna ostatky přenést do kláštera ve Zbraslavi u Prahy. Tam je však o století později vyrabovali husité, kteří se do Olomouce nikdy nedostali.
Smrtí Václava III. vymřel po meči rod Přemyslovců a novým panovníkem se stal Václavův švagr Jindřich Korutanský, manžel jeho další sestry Anny.