Životopisy

(1122 – 3. listopadu 1181, Olomouc): 8. biskup olomoucký 1172-1181

Dětleb byl synem olomouckého údělného knížete Oty II. (tedy pravnuk Břetislava a Jitky) a Žofie z Bergu.

V mládí se dal na duchovní dráhu a stal se premonstrátským kanovníkem Královské kanonie „Mons Sion“ v Praze na Strahově. Získal také kanonikát pražské kapituly u sv. Víta a post arcijáhna bechyňského.

Po boku svého bratra olomouckého údělného knížete Oty III. a českého knížete Vladislava bojovali ve spojené armádě císaře Friedricha I. Barbarossy, který se pokoušel ovládnout sever Itálie. Při obléhání Milána roku 1158 byl Dětleb těžce popálen na zádech, přičemž Vladislav byl za pomoc odměněn královským titulem.

Nakonec to byl jeho příbuzný král Vladislav I., který jej po smrti olomouckého biskupa Jana IV. v únoru 1172 navrhl jako jeho nástupce. Biskupské svěcení však Dětleb přijal až v roce 1174 z rukou mohučského metropolity Christiana von Buch.

Ve druhém roce svého episkopátu založil v olomoucké katedrále i chrámu sv. Mořice tradici každodenních ranních mší ke cti Panny Marie. V období let 1174 až 1180 se také často objevuje jako svědek v listinách knížat Soběslava II. a Bedřicha.

Biskup Dětleb zemřel 3. listopadu 1181 v Olomouci a pochován byl v kostele premonstrátského konventu v Praze na Strahově.

(asi 1070, Olomouc – 5. srpna 1240, Landshut): bavorská vévodkyně 1204-1231

Dcera českého knížete Bedřicha Přemyslovce a arpádovské princezny Alžběty, dcery uherského krále Gejzy II.

Ludmila se narodila na Olomouckém hradě jako šesté dítě knížecího páru s tím, že měla čtyři sestry a jednoho bratra.

Ve čtrnácti letech byla provdána za hraběte Albrechta III. z Bogenu, pocházejícího k ze širšího příbuzenstva mocných Babenbergů.

Svému prvnímu muži porodila tři syny: Bertholda III. z Bogenu, Luitpolda a Albrechta IV. z Bogenu. Po třinácti letech manželství ovdověla, když její manžel podlehl následkům zranění v křížových výpravách.

Ludmila se však o sedm roků později, na podzim 1204, provdala znovu.

Jejím druhým manželem se stal bavorský vévoda Ludwig I. z rodu Wittelsbachů. Do manželství nepřinesla pouze tři syny, ale také rodový erb hrabat von Bogen v podobě stříbrno-světle modré routové šachovnice. Ten se stal oficiálním znakem Bavorska, používaným dodnes.

S Ludwigem měla jediného syna Otu, který se po otci též stal bavorským vévodou.

Coby bavorská vévodkyně se Ludmila snažila ovlivňovat tamní politiku ve prospěch svého strýce českého krále Přemysla Otakara I.

Její druhé manželství trvalo dvacet sedm let, aby jej roku 1231 ukončil dosud neobjasněný atentát, který byl na jejího chotě spáchán na mostě ve městě Kehlheim.

Dvojnásobná vdova poté založila v Landshutu na počest manžela Ludwiga cisterciácký klášter Seligenthal, kam pozvala řeholnice ze slezské Trzebnice. Tato fundace byla zamýšlena také jako rodová nekropole Wittelsbachů. Pohřbeno jich zde bylo několik generací, které v krvi nesly genetickou stopu Olomoučanky Ludmily, až po posledního bavorského krále Ludwiga III.

Ludmila Přemyslovna zemřela v létě 1240 ve své rezidenci v Landshutu, aby byla pochována do rodinné hrobky jí založeného kláštera Seligenthal.

PŘILOŽIT

- portrét

- Wittelsbach - wappen

(asi 1290 – 27. září 1351, Olomouc): 20. biskup olomoucký 1333-1351

Jan byl nemanželským synem krále Václava II. a jisté Anežky, tedy nevlastním bratrem Václava III. a Elišky Přemyslovny, tudíž strýcem pozdějšího císaře Karla IV.

Jan začal budovat slibnou církevní kariéru, když se roku 1319 stal proboštem Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, s čímž byla spojena funkce kancléře Království českého.

Blízké vztahy s nevlastní sestrou Eliškou ho stály vyhnání ze země jejím manželem králem Janem Lucemburským, který svou choť podzíral ze spiknutí. Do úřadu se ovšem z exilu mohl vrátit a zůstal v něm až do roku 1335, kdy vypracoval smlouvu o spojenectví králů českého, polského a uherského proti Habsburkům. Tato dohoda byla podepsána v uherském Visegradu, kde na ni o 656 roků později navázala mezinárodní dohoda Československa, Polska a Maďarska o spolupráci při vstupu do Evropské unie.

Už v roce 1333 byl Jan zvolen biskupem olomouckým. Toho roku stál také ve skupině českých šlechticů, kteří přivedli z Itálie zpátky do vlasti mladičkého kralevice Karla, pozdějšího českého krále a římskoněmeckého císaře. Pro něj byl potom strýček Jan nepostradatelnou osobou. V době královy nepřítomnosti olomoucký biskup spravoval Moravu a s blížící se královou císařskou korunovací byl pověřen, aby do Prahy z Bavorska přivezl říšské korunovační klenoty.

Na Olomoucku založil biskup Jan, zv. Volek, po roce 1340 hrad Hluboký. Jeho zbytky naleznete nad obcí Hrubá Voda.

Už 30. září 1340 založil u Pustiměře na Vyškovsku klášter Ad infantiam Salvatoris et beatae Mariae. Jednalo se o první ženský benediktinský klášter na Moravě a vznikl k uctění památky jeho nevlastní sestry Elišky Přemyslovny.

Biskup Jan VII. Přemyslovec, zv. Volek, zemřel 27. září 1351 v biskupském domě, nacházejícím při současném presbytáři katedrály sv. Václava v Olomouci.

Pochován byl v rotundě sv. Pantaleona pustiměřského kláštera.

PŘILOŽIT:

- portrét

- pečeť

(1002/1005 – 10. ledna 1055, Chrudim): moravský kníže 1019/29?-1034, český kníže 1034-1055

Nemanželský syn knížete Oldřicha a jeho družky Boženy. Díky své statečnost a sebevědomí označován jako „český Achilles“.

Jeho nemanželský původ jej do jisté míry diskvalifikoval v nalezení rodově vhodné urozené manželky. Tuto situaci vyřešil roku 1021 únosem své budoucí choti Jitky z kláštera v bavorském Schweinfurtu.

Kronikář Kosmas popisuje situaci takto: „Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí, či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji.:

S novomanželkou Jitkou později odjel na Moravu, kterou jeho otec Oldřich dobyl, když zde porazil polsko-moravské posádky. Nový zeměpán se usadil na Olomouckém hradě, kde fungovala také mincovna, v níž razil slavné denáry.

Po náhlé smrti svého otce Oldřicha v listopadu 1034 se stal jeho nástupcem na českém knížecím stolci. Při jeho velkolepé korunovaci v tehdejším knížecím paláci Pražského hradu se dokonce z oken mezi lid vyhazovaly mince.

Břetislav se v duchu své přezdívky pravidelně vydával na vojenská tažení. Ještě jako vládce Moravy vyjel z Olomouce 1031 na válečné tažení do Uher proti tamnímu králi Štěpánovi. Úspěchem bylo vyplenění uherského území až k hradu Esztergom.
Roku 1035 pomáhal císaři Konrádu II. v kampani proti Lužičanům a v letech 1038 a 1039 vytáhl do Polska. Obsadil Hnězdno, z jehož katedrály přivezl do Čech ostatky druhého pražského biskupa sv. Vojtěcha a jeho druhů a vyplenil také Krakov a Poznaň.

V roce 1054 vydal tzv. stařešinský zákon (tzv. seniorát), podle kterého se měl stát jeho nástupcem na českém trůnu nejstarší příbuzný, v tomto případě jeho syn Spytihněv, a jeho mladší bratři si rozdělili Moravu.

Břetislav zemřel na hradě Chrudim na počátku nového vojenského tažení do Uher; pochován byl v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.

(před 1003, Nordgau? – 2. srpna 1058, Uhry): moravská kněžna 1021?-1034, česká kněžna 1034-1055

Dcera Jindřicha Babenberského, markraběte v bavorském Nordgau, a Gerbergy, hraběnky z Gleibergu. Jejím pradědem byl zřejmě slavný Arnulf Korutanský, východofranský a italský král a římský císař.

Jitka se narodila patrně jako prostřední z pěti dětí; měla bratra Otu, pozdějšího švábského vévodu, Burcharda, jež se stal biskupem Halberstadtu, a Jindřicha, hraběte z Nordgau. Sestra Eilika se provdala za saského vévodu.

Mládí prožila Jitka v klášteře ve Schweinfurtu, odkud byla roku 1021 za účelem sňatku unesena budoucím českým knížetem Břetislavem. Kronikář Kosmas líčí dramatickou události následujícím způsobem: „Neboť jako když vlk obchází ovčín, hledaje, kudy by do něho vrazil, aby uloupil bělounkou ovečku, tak i hrdina Břetislav, když dostali v klášteře dovolení přenocovati, obhlíží jej pronikavým zrakem a bystrým duchem, rád by do klauzury mocí vrazil, ale neodvažuje se, nemaje s sebou tak značný počet bojovníků. Šťastnou náhodou však byl svátek a ejhle, Jitka, panna tisíckrát vytoužená, vyjde se svými družkami z kláštera. Byloť zvykem, že něžné dívky zvonívaly k nešporům uvnitř v kostele.
Jak ji spatřil smělý únosce, radostí nevěda o sobě, jako vlk, který z úkrytu vyrazí a uchvátí ovečku a pak, vědom si svého činu, svěsiv ocas utíká do vzdálené skrýše, tak i on, chytiv pannu, prchá a přihnav se k bráně, shledá, že je napjat přes ní řetěz, tlustší, než je mlýnský provaz, a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo, a dodnes je viděti přeťatý článek na důkaz té prudké rány. Ostatní však jeho druhy, kteří o tom nic nevěděli a v stanech ještě zůstali, nepřátelé, udeřivše na ně, zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali a jen kníže s několika málo muži a s unesenou pannou stěží unikl v noční temnotě. Unesena byla panna Jitka roku od narození Páně 1021“

Po zastavení se u otce Oldřicha odvezl Břetislav Jitku na Moravu, kde se usadili na Olomouckém hradě.

Krásná Jitka (Judith) se stala pětinásobnou matkou. Život dala pěti synům: Spytihněvovi (pozdějšímu českému knížeti), Vratislavovi (pozdějšímu českému knížeti a prvním českému králi), Konrádovi I. Brněnskému (českému knížeti), Jaromírovi (pražskému biskupovi) a Otovi (údělnému knížeti olomouckému).

Rodinné štěstí se k ní však obrátilo zády s úmrtím Břetislava I. (1055). Nejenže přišla o manžela, ale její nejstarší syn a následníků trůnu Spytihněv ji vyhnal ze země. Zbytek života tak prožila v Uhersku, kde také zemřela. Její ostatky pak nechal mladší syn Vratislav přenést do katedrály sv. Víta v Praze.

(1031, Olomouc – 28. ledna 1061, Hradec nad Moravicí): český kníže 1055-1061

Nejstarší syn knížete Břetislava I. a Jitky ze Schweinfurtu.

Spytihněv byl prvním Přemyslovcem narozeným v Olomouci. Kronikář Kosmas píše, že to byl „muž velmi krásný, vlasy měl tmavší nad černou smolu, vousy dlouze splývající, tvář veselou...“

Jako osmiletý byl držen coby rukojmí římskoněmeckého krále Jindřicha III, jemuž se nelíbila expanzivní vojenská politika jeho otce Břetislava. Ten Spytihněva krátce před smrtí učinil vládcem Moravy a později i Žatecka.

Po otcově smrti se Spytihněv na základě tzv. Břetislavových zákonů stal českým knížetem a začal vládnout z Prahy. Dokonce na nějaký čas zbavil svého mladšího bratra Vratislava vlády nad Olomouckem.
Někdy v té době se oženil s Idou Wetinskou (+ po 1061), dcerou Dětřicha z Dolní Lužice. Ta mu porodila dceru neznámého jména a syna Bedřicha Svatobora, jež v dospělosti dosáhl vysokého a prestižního církevního úřadu na pozici aquilejského patriarchy.

Mezi Spytihněvovy zásluhy patří založení kapituly sv. Štěpána v Litoměřicích (1057) a založení stavby nové románské baziliky sv. Víta na Pražském hradě (1060), která nahradila starší rotundu, postavenou sv. Václavem.

Kníže Spytihněv II. zemřel po bojích u Hradce nad Moravicí; jeho ostatky byly uloženy v pražské Svatovítské bazilice.

(okolo 1033 – 14. ledna 1092): olomoucký údělný kníže 1055-1056, 1058-1061, český kníže 1061-1085, 1. český král 1085-1091

Druhorozený syn knížete Břetislava I. a Jitky ze Schweinfurtu, podle nepřímých důkazů narozený v Olomouci.

Po otcově smrti se stal údělným knížetem olomouckým, ovšem pro neshody se starším bratrem Spytihněvem musel uprchnout do Uher. Na Olomouckém hradě zanechal těhotnou manželku neznámého jména a původu (patrně pocházela z německých zemí), která se tak stala vězněm svého švagra. Po propuštění cestou do Uher potratila a zemřela.

Po smrti bratra Spytihněva, jež ho před tím na dva roky zbavil vlády nad Olomouckem, zaujal Vratislav jeho místo v čele státu.
Hned dva roky poté, co se stal českým knížetem (1061), obnovil v Olomouci moravské biskupství, založené již v době Velkomoravské říše (869). Učinil tak především navzdory nejmladšímu bratrovi Jaromírovi, pražskému biskupovi, s nímž se na společné politice státu a církve mohl jen velmi těžce shodnout.
Vratislav také založil kolegiátní kapitulu sv. Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě (1070), kam přeložil své sídlo z hradu Pražského.

Ještě jako momentálně sesazený údělný kníže olomoucký uzavřel druhý sňatek s princeznou Adlétou, dcerou uherského krále Ondřeje I. Z pětiletého manželství se narodily čtyři děti, včetně následníka trůnu knížete Břetislava II. a budoucí polské kněžny Judity Přemyslovny.

Čerstvý vdovec Vratislav se však oženil potřetí, když asi roku 1062 uzavřel sňatek s princeznou Svatavou, dcerou polského knížete Kazimíra I.
Plodný manželský svazek přivedl na svět dalších pět dětí, z nichž čtyři úspěšní synové usedli na trůn: Boleslav jako olomoucký údělník, Bořivoj II., Vladislav I. a Soběslav I. jako česká knížata.

Velmi úspěšný byl však především sám Vratislav. Spojenectví s císařem Jindřichem IV., kterého podporoval v jeho konfliktech s Polskem a Míšeňskem, vedlo k českému ovládnutí Míšeňska a Lužice.
Za věrné služby nakonec císař knížete Vratislava II. odměnil jako prvního českého panovníka královským titulem a korunou (formálně i titulem králem polského), byť to bylo jen pro jeho osobu a nedědičně. Rozhodl o tom formálně dvorský sjezd v Mohuči v dubnu 1085, 15. června se pak na Pražském hradě konala slavnostní korunovace.

Závěr jeho života byl poznamenán konflikty o nástupnictví na Olomoucku.
Král Vratislav I. zemřel na následky úrazu, způsobeného pádem z koně; pohřben byl ve vyšehradské bazilice v Praze.

(po 1062 – 11. srpna 1091, Olomouc): údělný kníže olomoucký 1087-1091

Boleslav, narozený někdy po roce 1062, byl nejstarším synem prvního českého krále Vratislava I. a jeho třetí ženy Svatavy Polské. Byl tedy vnukem Břetislava a Jitky.

Zajímavé předky měl ovšem i z matčiny strany. Jeho dědečkem byl polský kníže Kazimír I. Obnovitel a pradědečkem dokonce Svatý Vladimír I., slavný knížete Kyjevské Rusi (jeho symbol tzv. Trojzubec je dnes státním znakem Ukrajiny).

K moci se dostal Boleslav v roce 1087, po smrti svého strýce Oty I. Sličného, kdy ho královský otec Vratislav jmenoval vládcem olomouckého údělného knížectví. Vznikl tak konflikt, protože nároky na trůn uplatňovali Otovi synové, jejichž práva bránil jejich strýc Konrád Brněnský.

O životě čtvrtého vládce olomouckého údělu se moc neví, dochovaly se však jeho denáry z doby kolem roku 1090 s opisem BOLESLAV DUX.

Boleslav, pojmenovaný po svém strýci polském králi Boleslavovi II. Smělém, zemřel zhruba osmadvacetiletý v pondělí 11. srpna 1091 na hradě Olomouc s tím, že ho přežili oba rodiče; otec Vratislav o rok, matka Svatava dokonce o 35 let.

(6. října 1289, Praha – 4. srpna 1306, Olomouc): 5. král český 1305-1306

Syn českého krále Václava II. a jeho první ženy Guty Habsburské.

Podle středověkých kronikářů mladík chytrý, inteligentní, schopný, pohledný, ovšem nevybouřený, který si rád užíval alkoholu a žen. Svým šlechtickým kumpánům prý v alkoholovém podroušení rozdával královské hrady.

Po otci zdědil nejen českou korunu, ale též královskou korunu polskou a získal i tu uherskou. V roce 1298 byl totiž zasnouben s princeznou Alžbětou, dcerou posledního arpádovskou krále Andráse III.

Jejich zasnoubení bylo nakonec zrušeno a Václav pojal roku 1305 za ženu Violu Těšínskou z vedlejší větší slezských Piastovců.

V té době se česká nadvláda v Polsku i Uhersku začala hroutit.

V Polsku vypuklo povstání, v jehož čele stál Władyslaw Łokietek, příslušník od moci odstaveného piastovského rodu. Poté, co Łokietkowa vojska dobyla českou posádkou obývaný hrad Wawel v Krakově, rozhodl se král revoluci osobně vojenský potlačit.

Jeho konvoj vyrazil z Prahy po 5. červenci 1306. Co ale dělal před tím?

Např. 13. ledna daroval porosty před lesem řečeným Chlum u Olomouce Unikovi z Majetína a 2. července vydal v Praze listinu, kterou daroval městu Olomouci „porosty řečené Horka vedle polí holických a markrabský les (dnes les Království u Hugova) s tím, aby měšťané porosty vyklučili a založili ves Aw (Niva, Dědina).

V Olomouci, kam panovník svolal zemskou hotovost, s níž měl vyrazit na Krakov, se usídlil v areálu knížecí hradu na Václavském návrší. Konkrétně v domě kapitulního děkana Budislava, kde byl jeho hostitelem olomoucký purkrabí Diviš ze Šternberka.

O událostech osudového čtvrtku 4. srpna 1306 píše Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice následující:

„Když totiž byl v letní době pro ochlazení pouze sám na paláci, oděn jen v košili a plášť. Kdosi, kdo naprosto nesmí být pokládán za člověka, nýbrž spíše za společníka satanova, původce zločinu, nepřítel proti přírodě, sedlina a puch vší špatnosti, přistoupil k mladíkovi, který nikterak netušil úklady, a maje vhodnou příležitost, zranil ho třemi smrtelnými ranami a utekl. Divíme se však všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaké slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap.“

O jménu vraha panují silné pochybnosti a už vůbec velmi nejisté, kdo si jeho služby objednal. Mezi nejvíce podezřelými jsou česká šlechta a především Władyslaw Łokietek, kteří z vraždy nejvíce profitovali.

Tělo krále bylo bez okázalostí pochováno v olomoucké katedrále sv. Václava, kde zůstalo deset let, až do podzimu 1326, kdy se rozhodla jeho sestra Eliška Přemyslovna ostatky přenést do kláštera ve Zbraslavi u Prahy. Tam je však o století později vyrabovali husité, kteří se do Olomouce nikdy nedostali.

Smrtí Václava III. vymřel po meči rod Přemyslovců a novým panovníkem se stal Václavův švagr Jindřich Korutanský, manžel jeho další sestry Anny.